Vloni přijel do Prahy, aby vystavil svá díla na výstavě Miluces, hostěnou Galerií Vernon. Luis Lleó je velice ceněným katalánským umělcem s jasným názory nejen o umění, ale obecněji i o kultuře a světové situaci. Měli jsme tu čest udělat s ním rozhovor pro Cafè Boheme.
Luisi, co ti předala Praha?
V tomto městě je něco hlubokého, myslím si, že představuje ještě tu identitu, kterou dnes moderní Evropa ztrácí. Praha se mi zdá poetičtější než zbytek západní Evropy. Neuměl bych to vysvětlit, je to feeling, který cítím pod kůží. Myslím si, že Evropa Eura se stala vulgární, jako obecně celý svět, vše se zakládá na penězích, vzdělání se zhoršuje, přestože by naopak mělo být základem společnosti. Podle mě tohle je velký problém 21. století a věřím, že bohužel bude růst, protože společnost již nemá referenční body.
Myslíš si, že umění mže nějak pomoc změně?
Ne, myslím si, že ne. Vidím umění jako květinu, která rozkvete na hřbitově, opravdové umění je záhadou, něčím, co se vyvine v různých formách, ale není spojeno s ničím jiným. Nevím, jako to popsat, ale je ho cítím jako náhodnost, jako když prší nebo sněží nebo svítí slunce. Umění je takové: nekontrolovatelné, nereprodukovatelné, neopakovatelné, když přijde, tak přijde. Nemyslím si, že umělci jsou zodpovědní za stav, ve kterém se nachází společnost. Umění existuje samo od sebe, nevěřím, že to jsou umělci, kdo tvoří umění, oni někdy mají nos, oči a uši, aby ho nalezli, ale my umělci nejsme jiní než druzí, jen jsme jako psi, kterým se někdy podaří najít cenné lanýže.
Tak jaký je dnes vztah mezi uměním a společností?
Myslím si bohužel, že je to slabý vztah. Mnoho neznámých lidí má krásný vztah k umění, opravdové publikum je to anonymní, schopné opravdu ocenit a podat upřímné komentáře. Když lidé se stanou oficiálně “publikem”, tak ztrácí vztah k umění. Koneckonců umění je jako žena, která jediná mezi tisíci tě zaujme. A proč ona a ne jiná? To se neví, je to záhada. Dnes s internetem riskujeme, že ztratíme půvab tajemství. Já jsem měl webové stránky, ale pak jsem je zrušil. Kdo chce vědět, kdo jsem, tak si mě musí vyhledat. Příliš mnoho informací zabijí erotiku věci, což je pak její záhada, chuť nalézt, zvědavost. To, co máme dnes, nejsou skutečné informace. Informace nejsou jen mluvení, mluvení a ještě mluvení, to, co nás převálcuje, něco povrchního. Internet se stal zábavou 21. století, televize jí byla v minulém století. Stáváme se závislí na těchto všech přístrojích, ale život je něco jiného.
Tudíž svět v hluboké krizi?
Ekonomická krize je podle mě výsledek velké intelektuální krize, žijeme na konci historie, můžeme jen doufat, že to neskončí příliš špatně. V jiných epochách podobná období vyústila v konec velkých civilizací. Bohužel nejsem si jist, že se lze z toho dostat bez násilí. Rozšiřuje se alarmující primitivismus, hodně lidí se vrací skoro ke zvířecímu stavu. Nepřekvapilo by mě, kdybychom se vrátili k fašismu a masakrům.
Jaké riziko to nese?
Podle mě náš mozek má neskutečné schopnosti, které stroj nemá a nikdy nebude mít, ale je to potenciál, který se musí používat. Problém je, že ztrácíme zvyk používat mozek nezávislým způsobem. Vidím to například u dětí, které vidím v New Yorku. Nejlepší kamarád mého syna pochází z Jemenu, přišel do New Yorku před rokem, jeho matka a tři sestry chodí s obličejem zahaleným burkou. Nejkrásnější konverzace, kterou můžete mít je s matkou tohoto kluka, protože nevíte, s kým mluvíte. Dítě, které ve svém životě nikdy nevidělo telefon nebo televizi, má citlivost a představivost, které žádné z dalších dětí má a to, protože používá hlavu a srdce. A tak se vracíme ke vzdělání. Ale budoucnost světa jsou tyto děti, které vyrostly v nedostatku a strádání, například íránské nebo třeba mexické dětí mají ještě zuby, aby kousaly a schopnosti, aby přežily.
Od roku 89 žiješ v New Yorku. Proč tato volba? Co ti chybělo v Evropě?
Můj pradědeček Joan byl malířem, můj otec byl profesorem historie umění v Barceloně, léta mi říkával, abych odešel, pokud chci něco zrealizovat. Španělsko je země, která pravděpodobně dala světu 10 z 20 hlavních umělců historie, ale nyní je všemu konec. Ještě dnes Španělsko produkuje hodně dobrých umělců, ale vše se stalo příliš těžké, lidi umění nezajímá tak jako v Itálii. Po smrti Franca jsme měli zlatou érou vysokého ekonomického růstu, všichni se zajímali jen o peníze a hmotné hodnoty. Ale Španělsko, Itálie nebo Česká republika jsou místa, které hodně inspirují, mají něco zvláštního. Někdy se zrodí Velzaquez, Goya, Miro, Picasso, Dalì, ale je to náhoda, obecně není zájem o umění.
Ale s jakou atmosférou jsi se setkal v New Yorku?
New York je otevřené město. Nikdo se netrápí tím, co děláš, je tam mnohem více svobody. Je až neuvěřitelné, jaká energie je tam cítit, jsou tam hodně lidí, kteří dělají to, co dělám já: hledat, najít, zkoušet, žít, chodit. Pak je snadnější pracovat, protože jsi s lidmi, kteří myslí jako ty, je tam společný state of mind náklonnosti k objevení a riziku.
Takže je tam více pozornosti vůči umění?
V Americe mnoho bohatých lidí se snaží zlepšit a “očistit” svou pověst přes podporu umění. V zemích, jako Itálie nebo Španělsko je to přesně naopak, čím bohatší, tím “špinavější” a lhostejnější ke kultuře jsou. V Evropě mizí velcí mecenáši kdysi, kdežto ve Spojených státech je stále živá myšlenka, že je správné vracet společnost část toho, co nám společnost dala. Tedy, pokud jsi hodně pracoval a společnost tě odměnila úspěchem, očekává se od tebe, že vrátíš společnosti část svého úspěchu. Proto v Americe jsou úžasné sbírky a muzea.
V Praze se konala důležitá výstava o Picassovi…
Pro mě Picasso je umělec nadhodnocen, nemyslím si, že je tak důležitý, jak si mnozí myslí, je to první umělec éry marketingu. Říct, že Picasso je lepší než Giacometti, Morandi, Kandinski, Matisse podle mě není správné. Myslím si, že Picasso má asi 5% fantastických děl, zbytek je značka.
Jak se stavíš k antickému umění?
Antické umění mě velice inspiruje, často se mi zdá, že je modernější než moderní umění. Jeden z problémů moderního umění podle mě je přílišná bezprostřednost, vidím dílo minutu a vše tím končí, to, protože často díla jsou spíše žerty, triky, provokacemi, mají velmi krátkou životnost. Pro mě jsou příliš omezená.
Četl jsem, že jsi začínal na středověkých freskách.
Přesně tak, můj otec maloval fresky, a když jsem byl v New Yorku, řekl jsem si, že musím udělat něco, co nedělá nikdo. V té době jsem bydlel s italsko-americkou holkou původem z Říma, měl jsem tak možnost hodně cestovat po Itálii, kde jsem mohl vidět tolik úžasných fresek. Já věřím, že se jednou na konci mého života bude vzpomínat na mé dílo, jako na dílo umělce, který znovu nalezl čirou fresku a transformoval ji moderním jazykem. Dělám i kresby, obrazy, protože je nutné je dělat, ale hlavou jsem vždy u fresek. Má výzva je dělat nové věci nejstarší technikou.
Zásadními prvky tvých prací jsou geometrie společně s barvou, jaký význam mají pro tebe?
Žiji v New Yorku 23 let, cítím se jako muž s jednou nohou v Americe a druhou v Evropě, ve Středomoří. Narodil jsem se v Barceloně mezi románskými kostely, malbami velkých mistrů a Gaudím, fantastický svět, a pak jsem přišel do Ameriky s jejími jednoduchými geometrickými formami, které mě velice zaujaly. Paradoxně mohu říct, že jsem nalezl jednoduchost právě v Americe, ale to není země, kde jsem se narodil, nemůžeme utéct před svými kořeny. Myslím si, že význam je v té ambivalenci. Když vidíš moji malbu poprvé, vnímáš ji jako abstraktní, geometrickou, poté ale začínáš objevovat i detaily a vše se mění, to, co vypadalo jako abstraktní, ve skutečnosti takové není. Mé malby nejsou abstraktní, vidím to, co maluji, v jedné nebo jiné formě.
Kteří umělci nejvíce ovlivnili tvoji práci?
James Turrell je americký umělec, kterého velice miluji. Dále obecněji mě inspirují umělci, kteří nejsou nějak obzvlášť viditelní, protože ti slavní se příliš často stanou čirými marketingovými fenomény. Já si myslím, že umělec by měl dělat málo věcí, ale dělat je dobře. Mými dalšími oblíbenci mezi Američany jsou Jasper Jones, Kelly nebo Mark Rothko.
A mezi italskými umělci?
Miluji hlavně primitivní, jako Cimabue, Giotto, Paolo Uccello, Beato Angelico. Obzvlášť miluji Piero Della Francesca, myslím si, že je to grandiózní umělec, dělal neuvěřitelné fresky, pak Morandiho mezi těmi moderními. Obecně ale radši mluvím o uměleckých dílech než o umělcích, protože je spousta umělců, kteří třeba udělali jen jeden nezapomenutelný obraz a nic víc, ale tento umělec může být stejně důležitý, jako jeden, který jich udělal tři sta.
