Pro fanoušky žánru vydání Hobita, první ze tří částí točené vynikajícím novozélandským režisérem Peterem Jacksonem na základě slavného stejnojmenného románu J.R.R. Tolkiena, je jistě nejdůležitější a nejočekávanější filmovou událostí roku. Po obrovském úspěchu trilogie Pána prstenů (17 Oscarů, ze kterých 11 jen pro Návrat krále, ke kterým mají být přidány 5 Golden Globe a dvě ceny Grammy Awards), a jak je obvyklé v těchto případech, očekávání a zvědavost byly velké mezi fanoušky, jež tvoří notoricky nejpřísnější a nejmanichejčtější publikum: bude Jackson schopen zopakovat své dřívější mistrovská díla nebo mu hrozí, že se bude opakovat? Bude to dílo na úrovni úspěchu Pána prstenů nebo bude demaskovat triviální pokus prodloužit co nejvíce ve vlně Trilogie již tak velké zisky? Ať každý fanoušek ságy Středozemě, mezi nimiž se hrdě přidávám, hodnotí sám. Můj osobní názor je, že i tentokrát byl výsledek naprosto absolutně vynikající. Ba co víc chvíli, možná i kvůli nadšení vyvolané novinkou, se mi Hobit zdál dokonce lepším dílem než Trilogie: méně epický a těžký, více báječný a hravý, zkrátka příjemnější.
Jeden z nejvýraznějších rysů tohoto filmu, stejně tak, jako románu, který ho inspiroval, je neviditelné, ale o nic méně znatelné rozdělení na nejvášnivější fanoušky a na zbytek publika, kterému, jak si jistě každý Tolkienův věrný zastánce měl možnost několikrát ověřit, tento svět plný elfů, trpaslíků a pulčíců zůstává do značné míry cizí a nepochopitelný. Stručně řečeno, velkému Tolkienovi se podařilo vytvořit fantastický vesmír tak bohatý a komplexní, před němž jsou obvykle jen dvě možné reakce: láska na první pohled nebo lhostejnost bez odvolání.
De gustibus non est disputandum, samozřejmě. Může být zajímavé reflektovat důvody vyvolávající první reakci, protože lze z nich dle mého názoru vyvodit zajímavé závěry o naší společnosti. K realizaci kolosálního díla Trilogie – natočeného mimo jiné v jednom jediném roce -, mohl Jackson počítat zhruba s půl miliardou dolarů, které vděčíme za vynikající speciální efekty a počítačovou grafiku, jež nesporně vedou v celém filmu. Přesto by bylo vážnou chybou vyhledávat pouze v tomto počítačovém mistrovství tak vysoké úrovně důvod tohoto úspěchu. Stačí pomyslet na bezpočet filmů, více či méně nedávných, stejně plných podobných virtuálních “triků”, které zdaleka nedostaly ani drobky příjmů, které naopak zatížily pokladny New Line Cinema, producenta Trilogie a Hobita, více než 6 miliardami dolarů.
Pokud na jedné straně Jackson uspěl v těžkém úkolu ztvárnit na obrazovce monumentální dílo anglického spisovatele, na druhé straně si myslím, že klíč k této velké vášni je nutné hledat ve dvou hlavních důvodech. První je to, že Tolkien nám nabízí všechny potřebné prvky pro skvělý příběh. Láska, nenávist, odvaha, zbabělost, závist, odpuštění, pomsta, spolupráce, soutěžení až k obětavosti, chamtivost, něha a krutost. Stručně řečeno, velký anglický spisovatel kombinuje elegantním perem všechny prvky nezbytné k tvorbě bohaté a poutavé mozaiky, kde síť dobře vymyšlených a přiměřeně dávkovaných zápletek nás udržuje v napětí až do konce. Vskutku Tolkien uvádí do života velmi bohatou moderní pohádku, která je hodna kvalitou své stavby soutěžit s nejstaršími a nejrespektovanějšími mytologiemi. Každá postava, od nejdůležitější až ke zdánlivě nejnevýznamnější, má v příběhu jasně definovanou roli a úkol, který musí provést, v dobrém či ve zlém, má své silné a slabé stránky, kterým musí čelit a jeho příspěvek ke konečnému vítězství Dobra bude do značné míry záviset na volbách, které učiní. Ale co je ještě důležitější, i zlé skutky nakonec se můžou ukázat jako užitečné v ekonomice příběhu. Když si přeje Frodo Gollumovou smrt, tak ho Gandal moudře nabádá, aby nerozdával toliko snadno rozsudky o smrti, protože nikdo neví, kdo si zaslouží zemřít a kdo žít, a proč. Čaroděj řekne mladému hobitovi, že cítí, že Gollum musí ještě sehrát nějakou roli v příběhu. A právě i za pomoci tohoto podivného tvora Frodo dokáže naplnit svou zoufalou misi. Gollum je jednou ze složitějších a reprezentativnější postav celého románu. V něm bolestně soužívají Dobro i Zlo, proto ho známe dokonce pod dvěma jmény: Smeagal, když ještě nenalezl Prsten, a Gollum, když se stane otrokem svého Pokladu. Ale, i po dlouhých létech tohoto tíživého podrobení moci Jediného, si Gollum v sobě stále zachovává dvojitou osobnost, pohybující se na rozhraní touhy pomoci Frodovi a dychtivosti získat zpět Prsten.
A právě v této atavické vnitřní dichotomii mezi Dobrem a Zlem můžeme nalézt hlavní pilíř, na kterým stojí Tolkienův svět. Není tedy náhodou, že i pozitivní postavy jako Faramir nebo sám Frodo jsou vystaveni vícekrát pokoušení Prstenovy moci. Sám Gandalf kategoricky odmítá ho použit, i když za dobrým účelem, protože je si dobře vědom, jak moc lákající je pro lidi pokušení moci.
Tolkien tudíž kreslí tento věčný duel mezi dobrem a zlem v její nejrůznějších podobách, jako obrovskou a živoucí fresku, kde nic není samozřejmé, všechno je možné, žádné dobrodružství není neproveditelné a výsledek není nikdy předvídatelný, ale kde je -což je ještě důležitější- hlavním motorem, který pohybuje scénou, vůle jednotlivce a jeho svoboda volby. Stejně jako v Životě.
Dalším důvodem úspěchu Tolkienova díla se nachází, podle mého názoru, v tomto barevném a nevyčerpatelném kouzelném světu, jenž i díky moderním technologiím, o kterých byla řeč výše, byl Peter Jackson schopný podat tak efektivně. Protagonisté Trilogie a Hobita se pohybují ve vesmíru plném tajuplných záhad, nepochopitelných tajemství, dávných proroctví a mocných kouzel. Je to nebezpečný svět, kde najednou můžeme být napadeni hladovými bytosti jako skřeti, hroznými jako goblinové, krutými jako Uruk-hai nebo znepokojivými jako Nazgûl; ale je to také svět, kde můžeme být zachráněni stromy Ent, enormními orli, bizarními Elfy nebo sympatickými Trpaslíci. Středozem je tudíž plná nástrah a hrozeb všeho druhu, ale je také fascinující a celá k objevení. Je to vskutku svět plný nebezpečí, které nicméně, a to je velké mravní ponaučení Tolkiena, lze úspěšně čelit pomocí vlastních nejlepších vlastností: odvahou, věrností, sebevědomím. Proto není náhodou, že v obou ságách nejdůležitější postava, hrdina v nejširším slova smyslu, není ani nejsilnější kouzelník nebo nejodvážnější jezdec, ale jednoduchý, malý, nevýznamný Hobit, jednou Bilbo a podruhé Frodo , jimž se podaří zachránit Středozemi od největších nebezpečí.
Ale to, co není méně důležité, je, že vítězství nespočívá ve zničení Zla, jehož potřeba je dána v jeho dichotomii vůči Dobru, nýbrž v jeho rozpoznávání a překonání díky naší vůli. Bitevním polem, kde se odehrává tento duel, jsme my. Zlo, ztvárněno Prstenem a pokušením moci, nám není cizí ani vnější, naopak je v nás hluboce zakořeněno a má svůj jasný důvod bytí. Frodovo vítězství tkví v tom, že pochopil, že stín je uvnitř něho, jak uvnitř každého z nás, a že ho překonal. V poslední scéně Prsten, který padá do jediných plamenů schopných ho zničit, představuje překonání Zla, ale paradoxně ještě jednou se to stává díky samému Zlu, tedy díky Gollumovi, který ukousne Frodovi prst s Pokladem a padá do hlubin. Nikdy se nedozvíme, zda bez spolupráce Zla, zde podáno ve formě tvora příliš slabého, aby vzdoroval pokušení, Frodo by býval nalezl v sobě sílu se osvobodit od Prstenu. Je to téměř otevřený finál, který poukazuje na to, že tomuto souboji titánů nikdy nebude konec, a že právě se skrývá důvod bytí Člověka: uprostřed mezi Dobrem a Zlem, právě jako v Středozemi.
Tady, na závěr, dva nejdůležitější prvky, na nichž se zakládá velikost Tolkienova díla: význam věřit ve vlastní schopnosti a nekonečné tajemství světa. Dva prvky, o kterých se zdá, že je moderní člověk potřebuje opravdu znovu objevit. Na jedné straně svět pohodlí a věčných kompromisů, viz například nechutné divadlo politiky, učinil z morálky zastaralou a těžkopádnou cetku a na druhé straně čím dál invazivnější a atraktivnější technologické inovace, den za den odstranily z našeho denního obzoru tajemství, záhadu, kouzlo: to, co je, ale nelze vysvětlit rozumem. Omylem přesvědčeni, že díky vědě máme kompletní nadvládu nad přírodou, ztrácíme ze zřetele nevysvětlitelné kouzlo světa a, udušeni všudypřítomnými technickými řešeními připravenými k použití (a stejně snadno připravenými být jednoduše vyhozenými a nahrazeny), se atrofuje čím dál více náš smysl pro hrdinství a tajemno.
To je tedy důvod, proč se cítíme, alespoň část z nás, tolik přitahováni fantastickým světem J.R.R. Tolkiena: on byl schopný nám podat s neobvyklými bravurou a inteligencí ten soubor morálních hodnot a smyslu pro posvátné a tajemné, které po staletí byly alfou a omegou mytologiích a náboženstvích po celém světě. Tudíž se zdá být jasné, že Trilogie spolu s Hobitem představují mnohem více než podařené ságy fantasy literatury, a to vysvětluje pokračující a solidní úspěch, jemuž se těší již po celá desetiletí a který pravděpodobně bude také trvat v čase, s respektem k těm, kterým vášeň nás fanoušků Středozemě připadá jako nepochopitelná.
