CzechPoetry

Andrea Luise. Básně

luiseAutor, který prožil dětství u zálivu Golfo di Palinuro, později strávil čtyřicet let života v Římě. Vystudoval filozofickou fakultu univerzity La Sapienza v Římě, poté pracoval pro civilní letectví a cestoval po celém světě. Od května 2000 pracuje v Praze pro Evropskou organizaci pro bezpečnost letecké navigace. Básně Andrey Luise vyšly v různých antologiích a časopisech v Itálii i v zahraničí. Pražská pobočka Společnosti Dante Alighieri vydala jeho básnickou prvotinu Pocta Praze v italštině a v češtině. Další sbírka Pocta Opii/Abruzzo v italštině a abruzzském dialektu vyšla pod zášitou ústředí Společnosti Dante Alighieri, městského úřadu a výboru pro turistiku městečka Opi v okrese L’Aquila. Knihu v kraji Abruzzo představila známá italská spisovatelka Dacia Marainiová. Třeti básnický výbor “Poesie, credo” (Básně, snad) vyšel v italštině díky pražskému výboru Společnosti Dante Alighieri v listopadu roku 2013. Široký výběr z tohoto díla spolu s řadou dosud nepublikovaných básní přináší toto vydání doplněné českým překladem.

Přímořské městečko 50. letech

(Záliv Palinuro)

Vítr z Levantu a tramontana
naši sousedi
zdi
omítnutné
solí
Šumění
moře
na náměstí,
mezi námi.
Ostroh
uzavíral
horizont.

Přesazené kořeny

Přesadil jsem
svoje kořeny
z dávného dětství
hořké chutě soli
a zasadil je
mezi kameny
staré tisíce let
a lesy
pulzující životem.
Pohřbil jsem
rodiče
Zvěčnil jsem
život
Teď jsem to já –
ten dospělý.
Ale

bude
dětství
vzdálenější,
než jakákoli
vzpomínka,
opět pocítim
tu hořkou chuť soli.

Vracet se do míst /
Úlomky z duše

Úlomky
z duše
rozprášené
střepiny života,
co zůstaly
někde – jinde.
Věčná nutnost
návratu
a hledání
znovu je poskládat
na okamžik jen,
dříve než se
opět roztočí
do spirál
netečného víru.
Dříve než
z emocí
zůstanou
vzpomínky.

Praha v černobílém

Praha mostu z kamene,
Golema a Zlaté uličky,
město míň než vzdálené
Švejka, Hrabala
a Kundery,
Praha magických večerů
a pak tragických
Palachových let,
a potom Praha s krásnou pohádkou o
Havlovi,
o roce osmdesátémdevátém,
nyní stejně vzdálená
jako Praha
let šedesátých.
Knihy, historie,
fantazie
nás už předem
zaklejí
do míst, která pak
nadále vidíme raději
jako ve chvíli toho
okouzlení.
Jistě je tu místo
pro krásná průčelí
Starého Města
a náměsti – divadelní kulisy -,
pro elegantní
malostranské siluety
a nábřeží
i pro přemety světla na obrysu
Hradu.
Snaha vymazat vše,
co sem nenáleží,
snaha ignorovat
davový útok turistů
jako nepřátelskou invazi
v honbě za vábničkami,
ta snaha tu je,
ale nestačí.
A tak jen
pár zimních deštivých
večerů
nebo
pořádná vánice
mi navracejí
Prahu vysněnou ,
tu, kde jsem žil,
Prahu
věčně podobnou
vlastní vzpomínce.
Prahu v černobílém.

Ráno na Malé Straně

Černé jeptišky
a bílé sestřičky
zbarvují Vlašskou ulici
v ranním světle.
Jako šachovnice.

Smyslnost

Smyslnost
je hudbou světa.
Smyslnost
je okouzlením
z očí ženy.
Smyslnost
je melancholie
při odpočítávání.
Smyslnost
je touhou,
aby touha
splynula
s posledním vydechnutim.

Okno do prázdna

Okno
hledělo do prázdna.
A já se v něm zrcadlil.

Vizita

Úterý / jaro.
Vizita
toho, kdo žije
v přítomnosti
bez vzpomínek
ve světě, jenž
nemá břehy.
Čtvrtek / podzim?
Nepoznávám
na pohled
toho,
jenž mne
navštivil.

Show More

Related Articles

Close
Close